Chybíš mi, ale děkuji

Zase se dostávám k tématu smrti. Nebo to je bolest? Láska? Neodpuštění? Komu odpustit, když odešel někdo, koho jsme milovali? Jemu? Sobě? Jak překonat bolest a jak se s mířit s tím, že se už na nás nikdy neusměje?

Čas rány zhojí. Zhojí? Opravdu? Kolik času je potřeba, aby nečekané rány přestaly bolet?

 

Stála jsem na zastávce a čekala na autobus do školy. Nepřijel. Prý nějaká nehoda….

Bylo to jako blesk z čistýho nebe. Bylo tenkrát slunečný počasí, 20. května 2005, já na sobě měla tričko z koncertu Kabátů a světle modrý džíny. Kdyby se ten den nic nestalo, nevěděla bych to. Ale silný emoce nás natolik zpřítomní, že si pamatujeme i po celý řadě let všechno téměř do detailu.

Ten den se můj spolužák zabil v autě. Byla to ta nehoda, kvůli který nepřijel můj autobus. Píšu spolužák, ale od chvíle, co jsme se poznali, od té chvíle, kdy mě hned první školní den ve třetí třídě mlátil pravítkem do zad a pak mi řekl, že jsem kráva, když jsem to na něj „kecla“ učitelce, pro mě byl víc než jen pouhý spolužák.

 

Roky plynou. Za měsíc to už bude 13 let. A mě jeho odchod bolí stejně jako tenkrát. Nepřestává to. Nehojí se to. Stýská se mi. Hmatatelně a bolestivě se mi stýská. Není to jako u ostatních, co mi ze života odešli. Při pohledu na fotku to není nostalgický úsměv spojený s krásnými vzpomínkami na tu danou osobu. Je to pokaždé tvrdé zopakování reality, že svět je už bez něj. A vždycky to udeří stejně.

Někdy, někdo má prostě v našich srdcích naprosto speciální místo. Živé. Které nikdy nezestárne. Nezešedne. Nezaoblí se. Ale i to je v pořádku. I tohle k životu patří. A možná o to víc si naši smrtelnost uvědomuju. Každým snem, ve kterém ke mně Marek přichází. Každou vzpomínkou a připomínkou toho, že tady v letech 1986 až 2005 žil jeden dobrej kluk, kterej se dotkl mýho srdce.

Jsme smrtelní a nebudeme tady věčně. Měli bychom žít. Ale nežijeme. Přežíváme. Nebo alespoň většina lidí z mého okolí. Ze dne na den, z měsíce na měsíce.

Dnes se mi Mára zase připomněl. A já se o to s vámi chtěla podělit. A chtěla jsem nás vybídnout.

POJĎME ŽÍT…

Dělat, co nás baví, milovat ty, které skutečně milujeme, být tam, kde být chceme, projevovat své emoce, naslouchat svojí duši… 

Buďte šťastní, protože jste…

 

E.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *