Společné spaní aneb děti v ložnici do 20?

Je večer, sedím sama v obýváku jen při rozsvícené lampičce, poslouchám Donovana Woodse a cítím smutek. Nic se mi nestalo, nemám k tomu vlastně žádný konkrétní důvod. Přišlo to samo od sebe. Asi bylo spouštěčem to, že jsem dnes poprvé nebyla u usínání Madlenky a Nata. Spustilo mi to totiž tok myšlenek na dětské pokojíčky a malinká miminka, která musí usínat sama.

Každý jeden den, jeden večer, co jsou moje děti na světě, s nimi ulehám do postele a jsem tam s nimi. Usínají přitulení ke mně. Možná si říkáš, co šílím, co je jako na tom. Ono to ale není u každého tak samozřejmé a přirozené, jak by mělo.

Ty dvě nádherné bytosti, moje dcera a můj syn, jsou tím nejkrásnějším, co mě v životě potkalo, a mým úkolem je dát jim do života tu nejlepší možnou výbavu. A i když ti to může připadat jako hloupost, já věřím tomu, že

pocit bezpečí a jistoty při usínání je jednou z velmi důležitých věcí pro vývoj každého člověka.

Moje děti mají svůj pokoj. Ale nemají tam postele. Ne, nespí na zemi. Jejich pokojíček je pro trávení času přes den, kdykoliv chtějí. Není to ale místnost, ve které spí.

Už od narození Máji před téměř dvěma a půl lety. Pavel se sice sem tam zeptá – „a budeme ještě někdy spát v ložnici sami nebo je tady budeme mít, než se odstěhují?“, ale je to spíš otázka pro pobavení než myšlená vážně.

Oba si plně uvědomujeme, že tohle období je hodně kraťoučké a je potřeba ho prožít do poslední vteřiny. Utíká strašně rychle a než se nadějeme, budou už velcí a nebudou nás potřebovat.

Teď nás ale ještě potřebují. U sebe. Tak, jak to bylo tisíce let pro lidi přirozené.

Nedali jsme na rady ostatních, nešoupli jsme je jako prťátka samotné do pokojíčku. A nebojíme se, že by nám v ložnici zůstaly ještě dalších 20 let. Nebojíme se, protože uvnitř sebe cítíme, že takhle je to správně.

Že někdo tvrdí opak?

Pojďme se na to podívat z druhého úhlu pohledu.

Zkus si představit, že po celém dnu, který trávíš se svou rodinou, s osobami pro tebe nejbližšími, s lidmi, kteří jsou pro tebe celý svět, tě pak tyto osoby nepochopitelně uloží do postele samotnou a sami jdou pak společně do jiné místnosti. Nechají tě tam. Ve chvíli, když jsi unavená a nejvíc za celý den si přeješ být s nimi. Jsi sama v celém pokoji, ve tmě a v tichu. Jak se asi budeš cítit?

Nenechme děti prožívat to, co bychom sami prožívat nechtěli. Nedostávejme je do situací, které by ani nám nebyly příjemné. Mají duši, stejně jako my, mají city, stejně jako my. V jejich věku ale obojí daleko náchylnější na zranění. A to mějme na paměti vždycky, když rozhodujeme o věcech v jejich životě.

Krásné společné usínání přeju.

 

E.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *