Její první divadlo

„No nekecej! To jako vážně?“ slyším zcela zřetelně kousek ode mě. Tuším, že je to směřováno na mou adresu. Však už od vstoupení do haly přitahuji jeden pohled za druhým. Od udiveného, přes nechápavý, nesouhlasný až po vřelý a hřejivý. Všechny pohledy vidí to samé – jdu do divadla a mám netradičný oblečení. Mám na sobě v šátku přivázanou naši několikaměsíční Madlenku. Úkaz v této zemi zatím celkem nevídaný. Domnívám se, co jim asi lítá hlavou – „mimino v divadle?“, „bude tam vřískat“, „bude rušit“, „dítě do divadla nepatří“, „mělo by už dávno spát“, „jak se v tom šátku kroutí“, „ta ženská nemá rozum“…

Společnost, ve které žiji, nemá ráda vybočování z řady. Nějak rychle jsme se naučili být stádečkem a dělat to, co se očekává, nebo to, co se tak přece dělalo vždycky. Ale kde jsme my? Naše skutečné já. To, co cítíme, chceme, vnímáme jako správné? Dnešní trend (rozuměj trend posledních pár desítek let) je typu „když se dospělí baví, ty mlč, poslouchej a šoupej nohama“. Jinými slovy – ti, co už něco zažili, jsou víc, než ty… Dobrovolně předáváme svůj život, naše konání, do rukou jiných, protože většina z nás byla vychovávaná (určitě ne ve zlé víře) v tom, že se máme řídit radami a zkušenostmi těch druhých. A tak posloucháme a čteme a učíme se, co říká paní učitelka, pan doktor nebo třeba ten pán, co napsal tu knihu, že by se mělo, a zapomínáme na to, že nejsme všichni lidé z jedné formy.

Vybočili jsme. Vzali jsme miminko na večerní představení do divadla. A představte si, nevřískala, nerušila, dívala se s námi, usmívala se. A když potřebovala, tak si zavřela oči a spala. Po představení po cestě zpátky do šatny jsem viděla v očích lidí už něco jiného. Všichni se na nás usmívali. Určitě proto, že prožili výborných pár desítek minut, ale možná si také uvědomili, že za celou dobu „to dítě“ nebylo nikomu na obtíž. Že je to taky člověk, jen je prostě trochu menší. Ale to neznamená, že by mělo ležet doma do doby, než začne chodit a mluvit a být trochu „k něčemu“. Děti jsou ti nejúžasnější lidé a ne oni od nás, ale my od nich bychom se měli učit. Nejsme víc, protože nám je víc, to si zkusme vždycky pamatovat.

Myslíte si, že to byla náhoda a Madeline měla prostě zrovna jen dobrou náladu? Že jindy to může být jinak? Kdo ví. Vždyť ani nikdo z nás není pořád naladěný stejně. Ale možná to tak bude i příště, protože …….  s mým mužem se snažíme poslouchat sami sebe, naše rodičovské instinkty, ale především Madlenku a její hlášení potřeb. A tou nejzásadnější je být „správně“.

E.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *