Pohřbívejte vesele

Smrt není součástí života, jak se často někde píše. Jedno s druhým se totiž nikdy nepotká. Pokud jsi živá, není tu smrt. A když přijde smrt, život už není. 

†

Až umřeš, chceš, aby lidi seděli v obřadní síni v černém oblečení, uplakaní, s nudlí u nosu a dívali se na rakev, ve které leží tvoje studená tělesná schránka?

Nebo bys byla radši, kdyby uspořádali večírek na oslavu tvého života? S veselou hudbou, výborným jídlem, s fotkami a vyprávěli si zážitky, které s tebou prožili…

 

Divila bych se, kdybys odpověděla první možnost. Přesto je tady u nás zvykem, že po smrti se uspořádá pohřeb. Událost tragická, bolestná, plná pláče, někdy i křiku a omdlévání. Morbidní záležitost, při které se přítomní několik desítek minut dívají na dřevěnou truhlu vepředu místnosti a věří, že tam leží jejich mrtvý blízký.

 

Byla jsem na pár pohřbech a všechny si pamatuju dodneška velmi živě. Vysypávání popela z rozříznuté umělohmotné urny do rýčem vyryté díry 15×15 cm, spouštění rakve do země při prudkém dešti, obřadní síň narvaná mladými lidmi a křičící matka v první řadě, živá muzika a farář rozstřikující svěcenou (?) vodu, melodramatický řečník, který si při úkloně málem rozbil čelo o bok rakve … Každý jiný, přesto všechny v jedné věci naprosto totožné – nebyly konané pro mrtvého. Ten už tady totiž není. Byly pro jeho pozůstalé. Byly událostí podobnou šťourání v čerstvé krvácející ráně.

 

Už na pohřby nechodím. Nejsem masochista. A až jednou odejdu „domů“ já, mým přáním bude, aby byl můj život oslaven, ne oplakán. A když to stihnu, chtěla bych udělat ten večírek já ještě před tím, než půjdu. Podobně jako vypráví skutečný příběh v knížce Úterky s Morriem. 

E.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *