Skryté kurikulum aneb co škola děti učí, aniž by chtěla

„Co ti vlastně na tý škole tak vadí?“ zeptal se mě, když jsme už asi po sté vedli debatu o tom, proč je pro mě klasické školství naprosto nepřijatelné.

Podobné dotazy v různých obměnách dostávám docela často. A tak jsem si řekla, že bych to mohla zkusit shrnout někde viditelně.

Pro cestu domškoláctví jsem se totiž nerozhodla jen tak z nějakého vrtochu, že bych se jednoho rána probudila a řekla si: „Tak a ode dneška učíme doma.“
Byla to dlouhá cesta. Postupně jsem sbírala jednotlivé dílky puzzle a to ještě dávno před tím, než se mi narodily moje děti. Byly to zkušenosti právě ze škol a systémů, které měly děti vychovávat a vzdělávat. Až se přede mnou jednou složil ucelený obraz. Obraz, který mi jasně ukázal, proč běžnou školu vnímám jako prostředí, které rozhodně není dobrým základem pro spokojený a šťastný život. Takže zapomeňte na ono známé: Škola, základ života.

Tradiční škola je totiž založená na tom, že se všechny děti musí učit ve stejný čas, stejným způsobem ty samé věci, aniž by měly sebemenší vliv na to, co se kolem nich děje. A zatímco se takto mechanicky učí vyjmenovaná slova, hlavní města nebo historická data, podvědomě nasávají i obrovské množství věcí, které škola původně vůbec učit nezamýšlela.

Říká se tomu SKRYTÉ KURIKULUM. Jsou to neviditelná, ale o to hlubší poselství:

Učí se podřizovat.

Přijímají fakt, že vždycky existuje někdo jiný (autorita), kdo ví lépe než ony samy, co je pro ně dobré.

Zjišťují, že autoritě se nevyplatí odporovat.

Že soutěživost a ostré lokty mají větší váhu než spolupráce.

A že když použijí drobný podraz nebo podvod a nikdo na to nepřijde, vlastně jim to v systému pomůže.

Že motivace k činnosti musí přicházet zvenčí (honba za odměnou). 
Škola učí, že věci se nedělají proto, že nás baví, dávají nám smysl nebo nás zajímají. Děláme je pro známku, jedničku, včeličku nebo pochvalu. Tím se v dětech systematicky zabíjí vnitřní motivace. V dospělosti pak lidé neumí fungovat bez toho, aniž by jim nadřízený neustále neklepal po rameni nebo jim neukazoval finanční mrkev na provázku. 

Že chyba je hřích, který se trestá, ne kámen, po kterém se stoupá vzhůru. 
V reálném životě a vědě je chyba klíčovým nástrojem učení – zkusím to, spletu se, opravím to a díky tomu vím, jak dál. Škola ale chybu červeně podtrhne, spočítá a potrestá horší známkou. Výsledkem jsou dospělí, kteří mají panický strach udělat chybu, raději nezkoušejí nic nového a v životě totálně stagnují, jen aby neriskovali selhání.

Odpojení od vlastního těla a biologických potřeb. 
Zvoní. Teď se běž najíst, teď běž na záchod, teď máš deset minut na to, aby ses proběhl. Zvoní podruhé. Teď si sedni a potlač hlad, žízeň i potřebu pohybu, protože se zrovna probírá matematika. Děti se ve škole učí ignorovat signály vlastního těla.

Že vědění je vlastnictvím institucí. 
Škola dětem nenápadně podsouvá myšlenku, že bez ní by zůstaly hloupé. Že moudrost a vzdělání jsou něco, co sídlí v té budově a co jim paní učitelka musí po lžičkách dávkovat. Tím v nich úplně zabíjí pocit, že svět je volně přístupná studnice vědění a oni mají klíč v kapse od narození. Berou jim autorské právo na jejich vlastní vzdělávání.

Když se na všechna tato skrytá poselství podívám jako na celek, vidím systém, který spíš než svobodné a tvořivé lidi vychovává osobnosti, které se učí spíš poslouchat než přemýšlet.