Dostat se na dno má smysl

Čas od času mi přistane v messengeru zpráva od lidí, se kterými jsem se roky neviděla. Ptají se, jak se mám.
Hádám, že většinou to způsobí nějaký příspěvek mého ex, který rád sdílí na sítích svůj nový život. A tak mé kamarády přepadne prachobyčejná zvědavost. Rádi by věděli, jak pokračuje tenhle příběh a „jak se asi chudák Eli má“.

Ti odvážnější se odhodlají a pošlou něco ve smyslu „jak válčíš?“, nebo „doufám, že jste ok“. Ti méně odvážní sledují ty střípky, co sdílím, nebo se doptávají těch odvážnějších.

A tak se pak děje, že příběhy o mně si začnou žít svým vlastním životem a někdy se musím skutečně až smát, jaké paskvily z toho vylezou.

Víte, rozchod, zvlášť když je to rozchod s otcem vašich dětí a ještě způsobem, že ho velmi chytře odvede „dáma“, jen proto, že jí tikají biologické hodiny a nikdo jiný se nechytá… ale o tom jindy… je vždycky krutě bolestivej. A to i přes to, že to, co jste žili ve vztahu, bylo daleko krutější a jeho odchod vlastně byl vysvobozením..
Ale jen díky té někdy až nesnesitelné bolesti, díky tomu rychlému a tvrdému dopadu na samotné psychické dno, jsem měla tu šanci poznat na vlastní kůži to, co se píše a říká snad ve všech knihách a seminářích osobního rozvoje.

A to, že největší osobní růst nevzniká v pohodlných podmínkách života. V té takzvané a často skloňované komfortní zóně.

Ale že největší a nejrychlejší transformace přichází v momentech, kdy se dostanete do tak zlých a bolavých podmínek, že pud sebezáchovy vám dovolí konečně odhodit všechny masky, které jste si za život nasadili, a tím se vrátíte zase sami k sobě. Do svého srdce…

Já tomu říkala, že mě to ohlodalo až na kost. Že už nemám co víc dát.. A teď, když o tom píšu, mi zase běhá mráz po zádech a rosí se mi oči. Cítím takové vnitřní štěstí a vděčnost za to, že to, co mě v životě na dlouhé roky odklonilo z mojí pravé cesty, a já nebyla schopná to změnit, bylo odstraněno za mě.

Nejsem oběť, i když to z příběhu může tak vypadat..
Naopak. Jsem dítě štěstěny. A jsem taky úplně nová Eli.. Nebo možná spíš – jsem zase zpátky ta Eli, která se narodila a jako malá holka věřila, že všechno je správně. A že je tady z nějakého důvodu. A že má lidem co říct… Má lidem jak pomoct. Jen jsem k tomu musela asi nasbírat vlastní zkušenosti.

Neříkám, že teď mám život plně zalitý Sluncem. Neříkám, že to někdy se dvěma dětmi pro samotnou mámu není sakra těžký. Ale s naprosto klidným srdcem vám můžu říct, že se máme dobře. Že jsem neskonale pyšná na svoje děti, jaké jsou, i přes to, co ošklivého si musely za ty dva roky zažít (neměli jsme bohužel normální rozchod, ale o tom asi taky možná jindy). A jsem poprvé v životě moc pyšná sama na sebe. Za to, co všechno jsem zvládla a čeho všeho jsem schopná. Pro někoho věc normální, pro mě novinka – mít se ráda.

Máme s dětmi krásný život. I když tady s námi není „táta“ (páč si mamka od vztahů potřebuje odpočinout).

I když nemáme miliony na účtě (zatím).

I když nemáme plně podporující rodinu (ale máme báječné přátele)..

A taky a hlavně… máme sebe. Sebe navzájem a i každý sebe sám zvlášť.

Chtěla bych vám všem, kteří jste dočetli až do konce tento můj další otisk vzpomínek, abych nikdy nezapomněla, jak jsem se tenkrát v tom 2024 měla, říct, že ať už jste v sebehorší, sebebolavější, sebehnusnější době vašeho života, neztraťte důvěru. Důvěřujte v to, že „ve hře je prostě jiná zakázka“. A že je potřeba jen vydržet. A jak? JAKKOLIV. Protože žádné období netrvá navždy. Ani to špatné, ani to dobré… A až se jednou otočíte, tak stejně budete moct říct jen jediné – dal jsem to! Vždycky jsem to dal.

Dejte to! Jako já.
A buďte na sebe pyšní! Jako já.
Je to super pocit!

S láskou