SVOBODA není pro každého

Čím dýl jsem vám nenapsala, tím těžší je začít. Přitom touha „povídat si“, je velká. Chtěla bych vyprávět o tom, jak se mi daří nebo nedaří jít cestou za svými sny. Psát vám postřehy ze života vztahu a vztahů. Ukazovat, jak to máme doma my. Ukazovat, jak to mám uvnitř sebe já. Ukazovat, jak to mají u sebe mámy, které chodí k nám do herničky.

Jo, hernička.

To je vlastně jeden z důvodů, proč jsem tak dlouho nic nenapsala. To málo času, které mi zbývá, totiž věnuju tímto směrem. Dětské herně. Prostoru, který jsem vytvořila pro svoje děti. A šlape to. Ale….

Odvádí mě to od mého cíle. Ten je totiž úplně někde jinde. Je jím SVOBODA. Že je to moc velké klišé?

Svoboda by měla být cílem nebo možná spíš přirozeným stylem života každého z nás. Přesto se dobrovolně upisujeme do nesvobodných svazků – obecně. Přesto dovolujeme někomu nad námi (a nemyslím tím Boha), aby nám naši tzv. svobodu pořád víc a víc utahoval. Až se jednou probudíme a zjistíme, v tom lepším případě to zjistíme, že žádná svoboda už není. A že žijeme podle pravidel a pod taktovkou někoho úplně jiného, než jsme my sami.

Svoboda není pro každého. Tedy ne pro každého člověka dnešní doby. Ne pro ty, kteří vnímají svobodu jako sprosté a sobecké slovo. Pro ty, kteří se bojí, protože z ní totiž vyplývá i plná odpovědnost. 

V dění posledních dnů a týdnů na naší politické scéně mě to znovu uvnitř zalarmovalo. Tohle nechci. Nechci, aby ostatní lidé, lidé postavení pomyslně nade mnou, jako např. politici (ale můžou to být i zaměstnavatelé, manželé, rodiče….) měli nade mnou a mým životem jakoukoliv moc.

Nebýt závislá. Na nikom a ničem. 

Nemuset nic, ale moct všechno. 

Nebát se.

Život „dýchat zhluboka“. 

Takhle vnímám já SVOBODU. To je moje vize. Můj cíl. Můj největší sen. V tom nejširším slova smyslu.

To, co vidím kolem mě, u většiny přátel, známých, rodiny, ale i u sebe…. jsou jen ubohé verze toho, jak by jejich/naše životy mohly vypadat, kdybychom se rozhodli slyšet hlas svojí duše. Vlastně ani ne tak slyšet. Myslím, že mnoho lidí ho slyší, ale spíš rozhodnout se změnit svoje konání, změnit sami sebe tak, abychom tu nejlepší verzi našich životů začali skutečně žít.

Asi o tom píše kde kdo.

Každý dneska radí, co dělat, jak změnit návyky, jak změnit toto a udělat toto… Každý člověk je ale jiný. A co platí pro Kateřinu nebude platit pro Radovana…

Myslím, že tu největší moudrost a tu největší sílu máme sami v sobě. Jen je dost často zamčená, aniž bychom o tom věděli. A klíč? Ten jsme po kouskách odevzdávali už od dětství. Až jsme jednou odevzdali i ten poslední kousíček. V dospělosti pak často klíč marně hledáme na kineziologii, u psychologa, v knihách, v meditacích…

I přes to se ale málokdy cítíme skutečně šťastní.

Dnes tady „s vámi sedím“ a přemýšlím o svém životě. O tom, jak cítím utíkající čas, o chybách, kterých si jsem vědomá, že dělám, ale nevím, jak s nimi naložit, o životě, který žiju a nejsem s ním tak úplně spokojená. O strachu, který nemůžu pochopit, odkud se vzal a proč mě v mnoha směrech tak brzdí. Přemýšlím, jak skutečně žít jinak, abych svých snů, cílů a vizí opravdu dosáhla. Ne jako honičku za „něčím“ tam vzadu, ale jako krásnou cestu, která přišla po rozhodnutí změnit svůj život.

Možná dnešní text pro mnohé z vás nebude pochopitelný. Možná ale někdo z vás cítí přesně to samé, co já.

Nějaký vnitřní hnací motor, který po narození dětí naskočil ještě do vyšších obrátek, mě žene vpřed. Protože chci, aby moje děti vyrůstaly svobodné. Aby po svobodě, po skutečné svobodě, nemusely toužit jako já. Ale aby ji uměly žít úplně přirozeně. Protože podle mě svoboda je přirozená. To jen my lidé jsme si to někdy, kdysi a kdoví proč, takhle pitomě nastavili a SVOBODU chytili do nějaké smyčky, kterou neustále povolujeme a utahujeme.

K opravdové svobodě bude ještě dlouhá a klikatá cesta. Ale každá, i taková, začíná prvním krokem. A mně stojí za to za ní vyrazit.

K tomu mě napadá na závěr zase trochu politické ale padnoucí heslo:

Dobrou noc.

S láskou.

E.