Čerta? NE, děkuji

„Jak to uděláme s Mikulášem?“, 

je otázka, kterou řešíme s Pavlem už druhý rok. Slavit? Neslavit? A pokud ano, tak jak? Nechceme děti o nadílku připravit, ale uvnitř sebe cítíme, že to, jak se tradice oslav sv. Mikuláše u nás ve společnosti zabydlela, nám prostě vůbec nesedí.

Svatý Mikuláš není soudce, který má rozhodnout o tom, co s dětmi bude
(„tentokrát ti to ještě odpustím, ale jestli příští rok budeš zlobit, tak si tě už vážně odnese čert“, „slib mi, že už budeš hodný, a já čerta pošlu za dveře“,… ).

Ani nevyžaduje vykoupení se za hříchy ve formě písniček a básniček.

Je spravedlivý a moudrý. Bez hodnocení a souzení má dětem ukázat jejich zdary i nezdary. Má je naučit, že vše, co dělají, má význam a záleží na tom. Má je přimět k tomu, aby se dokázaly nad svými činy zamyslet. Učí je sebereflexi. Nezastrašuje je a ani nedovolí, aby v nich někdo strach vyvolával. Je přítel dětí, je jejich patronem. 

Anděl a čert za jeho zády mají jen v tichosti představovat dobro a zlo ve vyváženosti. Nemají hrát hlavní roli.

Vzpomeňte si – měli jste jako malí tento večer rádi? Já ne. I když jsem byla víceméně „hodné“ dítě, ani vidina jakýchkoliv cukrátek mě nezbavila strachu z návštěvy Mikuláše a jeho kumpánů. O obrovské trémě z recitování přede všemi ani nemluvě.
A jak se asi museli cítit ti, kteří byli skutečná kvítka?

Děje se to dodnes. Někdy si říkám, jestli to těm rodičům za to stojí. Vždyť nejednou se pak setkají se strachem svých dětí při usínání, koktání nebo dokonce počůrávání. A každá máma mi potvrdí, že pláč svých dětí vyvolaný strachem přímo trhá srdce…

Nic z toho svým dětem způsobit nechci.

Proto se dnes tradiční (a poselství Mikuláše popírající) oslavy vzdám a vymyslím to jinak.

Tak, aby v nás tato tradice zanechala hluboký sváteční pocit, ze kterého si můžeme odnést i my, dospěláci.

E.