Rodím, rodíš, rodíme – dost „pásové výrobě“

Už třetí rok se kolem mě rodí jak na běžícím páse a kolik myslíte, že z toho je hezkých zážitků? Jestli hádáte, že téměř žádný, hádáte správně. Některý příběhy se mi zdají dokonce až hororový a při jejich vyprávění se mi kroutily vnitřnosti.

(Tak teď přemýšlím už několik hodně dlouhých sekund a nemůžu si vzpomenout na jedinou kamarádku nebo maminku, která by řekla:  „Jo, bylo to docela v pohodě.“

Ba ne, vzpomněla jsem si. Bývalé spolužačky Verča a Verča. Verča první u toho ale byla jen se svým mužem a asistentkou bez nemocničního personálu a Verča druhá je z mého okolí pravděpodobně ta výjimka, která potvrzuje pravidlo. Nicméně mezi těmi desítkami dalších maminek je to zanedbatelný číslo.)

Holky, jak je možný, že já ty porody příjemný měla? Ten první teda víc než ten druhej, ale ani jeden neměl strašlivý komplikace, nebo vlastně žádný komplikace, který by si vyžadovaly zasahování doktorů. Neměla jsem ani takový bolesti, že bych musela „lézt po zdi“ a řvát na lidi kolem sebe:

„Píchněte mi něco proti bolesti nebo vás zabiju!“ 

Že jsem měla štěstí? Ale houby. Co je to štěstí? Ne, prostě jsem se na to důkladně připravovala. A ne na předporodních přípravách, ani jsem se neptala doktorů, ani jsem ve skrytu duše nedoufala, že mě někdo (doktor) „odrodí“ a já že budu jen to tělo, ze kterýho vytáhnou mimino…

Ne, ženský!

Připravovala jsem se sama. Vzdělávala knížkama, sháněla dokumenty, setkala se s ženama, který to měly tak, jak jsem si to přála mít já sama…

Ať vám kdokoliv říká cokoliv,

otevřete oči,

prokoukněte ty zajetý fráze a dogmata a

přemýšlejte!

To tělo, dokonalý tělo, jsme my, ženy. Každá jedna z nás s přirozenou schopností vytvořit a porodit vlastní dítě.

Já na oba svoje porody můžu vzpomínat s láskou a to nejen proto, že obě mé děti se vyklubaly doma v obýváku přesně tak, jak jsem chtěla, ale hlavně proto, že vím, že jsem to takhle dokázala díky sobě. Já sama. Ne doktor, můj muž nebo porodní asistentka. Ne žádný štěstí. Ale já a mnou zvolená cesta. Cesta, kterou musíte projít, aby porod vašeho dítěte byl váš a ne veřejná věc.

Kolik z vás, který už máte děti, může o porodu říct, že to pro vás byl hezkej zážitek?

Napište mi to, prosím. Skutečně mě to zajímá.

Protože jak každý den slýchám další a další příběhy zničených porodů, ponížených žen, ublížených miminek, je mi to strašně líto. A jsem naštvaná.

(Proto jsem i dnes vynechala spisovnou češtinu a píšu přesně tak, jak přemýšlím. Prsty sotva stíhají otiskovat moje myšlenky.)

Zlobím se na ženy, který si nechaly vzít svůj porod, protože si myslí, že nějaký chlap o tom ví určitě víc, když má ten doktorský titul.

Jsem naštvaná na doktory, kteří si o sobě myslí, že jsou něco víc a dokonce se ani nestydí přiznat, že si nás budou pokládat na záda, protože pro ně je to při porodu nejlepší poloha, i když vědí, že je to ta nejhorší možná! Dnes a denně ničí tisícům žen možnost zažít narození jejich dítěte přirozeně a krásně. Píchají vodu, šoupou vyvolávačky, napichujou epidurál, stříhají bez studu naše nejintimnější místo, řežou břicha, odnášejí naše děti v momentě, kdy není nic důležitějšího, než mít ho u sebe blízko svýho srdce… A ještě tvrdí, že tím vším vlastně zachraňujou život!

Jsem rozčílená, že rodící mámy si tohle všechno nechaj líbit.

A doma se pak diví. Vždyť přece tomu doktorovi věřily, že je provede porodem přirozeně. Nechtěly mít zjizvená břicha, inkontinenci, „zvláštní vztah“ k novorozeňátku, necitlivý spodek, nekojící prsa, strach z dalšího porodu dítěte, sex dlouhou dobu na nic…… A tak dále.

Je čas, dámy.

Čas přemýšlet o tom, kdo je ten, kdo si má v tomhle zázračném procesu určovat pravidla. Ale k tomu musíte plně převzít odpovědnost.

Držím palce vám všem, které to čeká, a jsem přesvědčená, že to každá z vás může zvládnout podle svých představ. 

S láskou

E.