Diagnóza: věčná nespokojenost

Chtěla bych být štíhlá, mít nádhernou pleť a nemít celulitidu.

Chtěla bych mít dokonalé zuby a pevná prsa.

Taky bych chtěla mít dost energie na to, abych se mohla svým dětem věnovat na maximum a zároveň měla uklizeno, uvařeno a napečeno.

Na zahradě posekanou trávu, čistý bazén a opravený plot.

K tomu bych ještě chtěla chodit hrát volejbal, psát knihu a randit se svým mužem…

Proč vždycky chceme to, co zrovna nemáme? Proč se málokdy dokážeme spokojit s tím, co momentálně zvládáme? Pořád se srovnáváme a pořád srovnáváme. Sami sebe se sousedkou, mámou, ségrou, tou krásnou ženou našeho kamaráda nebo i sami se sebou z minulosti. Nebylo by jednodušší přijmout vše, co je kolem nás, co je v nás i na nás, jako maximální dokonalost toho daného okamžiku? No jasně že bylo. Ale kdo to opravdu umí?

Já ne. Tedy zatím. Ale jdu to trénovat. Třeba tím, že se půjdu přitulit ke svým spícím dětem a připomenu si tak, že nic dokonalejšího na světě už být nemůže. A že v tento moment je úplně jedno, jaké mám tvary nebo jak to vypadá u mě v kuchyni. Důležité je to, co cítím právě teď.

Lásku a vděčnost.

A to se pokusím si připomenout zase ráno, až se podívám do zrcadla a bude se mi chtít říct: „no já zase vypadám.“

E.