To nejdůležitější na světě je…

… rodina

Prsty mám položené na klávesnici, na jednom z nich se blýská prstýnek a i když ho už nějakou dobu nosím, dnes při pohledu na něj cítím něco jiného. Dneškem začala další etapa mého života. A on je hmatatelným důkazem, že jsem spojila život s jiným člověkem. Příjmení, které jsem nosila bezmála 30 let bude od nynějška už jen zapsané v mém rodném listu. A mě ani ve snu nenapadlo, že v sobě kromě jiného budu cítit i lítost, jako by mi ze života něco odešlo. Možná to pro mě znamená jakési oddělení od mé primární rodiny. Utvoření samostatné jednotky, která vytvoří (a vlastně už vytváří) primární rodinu zase někomu dalšímu.

Až jednou budou moje děti ve stejné fázi života, v jaké se teď nacházím já, přála bych si, aby cítily totéž, co já – hřejivý pocit z krásně prožitého dětství a dospívání. A aby toužily po tom předat to zase dál stejně tak, jako si to přeju já.

Cítím vděčnost, že jsem mohla být součástí právě takové rodiny, jakou mí rodiče dokázali vytvořit. A i když budu součástí dál, tak teď už ale jiným způsobem…

Nevím, kdo přesně jako první veřejně vyslovil to, co bych vám teď ráda sdělila, snad Matka Tereza, ale to není zas až tak podstatné. Podstatné je to, že je to životní pravda, která platí dnes víc než kdy jindy –

Chcete-li světový mír, běžte domů a mějte rádi svou rodinu, protože láska začíná doma…

E.